Strategie standardizace produktů – jedná se o nejméně nákladné řešení, jak dostat výrobky na zahraniční trhy. Znamená to, že se vyrábějí standardizované produkty, které vyžadují pouze minimální množství úprav před prodejem na zahraničních trzích. Jestliže se však jedná o tzv. globální produkty, které odpovídají celosvětovým potřebám, a u kterých není potřeba respektovat národní zvláštnosti, jedná se o produkty uniformní (není potřeba je upravovat).

Výhody standardizace:
·         dosažení velkých úspor ve výrobě,
·         úspory nákladů vynaložených na technický výzkum a vývoj produktu,
·         úspory nákladů při prodejní komunikaci,
·         globální konkurenční schopnost,
·         možnost poměrně rychlého vstupu na mezinárodní trh.
Nevýhody standardizace:
·         standardizace sebou nese riziko, kvůli kterému jsou neustále zvyšovány nároky na výkonnost každého odvětví,
·         nerespektuje sociální ekonomické rozdíly,
·         vzniká tvrdý konkurenční boj na celosvětové úrovni.
Strategie světového komponentu –je využívána již od samého počátku vývoje nového produktu. Ten se vyvíjí tak, aby dosáhl maximum identických komponentů (jinak řečeno unifikace) až k bodu, kdy již musí být respektovány národní požadavky jednotlivých států. Na konečnou úpravu se však již vynakládá minimum dodatečných nákladů.

Strategie adaptace produktu –znamená to, že se stávající produkt plně přizpůsobí podmínkám zahraničního trhu. Jedná se o několik typů faktorů, které jsou brány v úvahu:
·         Legislativní nařízení – například nařízení o jízdě vlevo či vpravo (dle toho přizpůsobit umístění volantu).
·         Kultura a náboženství – respektování toho, že vyznavači určitých náboženství nejedí určité potraviny (například islamisté nejedí vepřové maso).
·         Kultura a estetika – některé národy preferují spíše minimalismus (například Evropané), zatímco jiné preferují bohatší vzory a zdobení (například Japonci).
·         Hospodářsko-technické předpisy – týkající se zejména ochrany životního prostředí.
·         Klima – například využívaný materiál, který může ve vlhkém potřebí korodovat.
·         Kupní síla – v závislosti na kupní síle vyrábět více verzí produktů, které tak budou dostupné i pro chudší vrstvu obyvatel.
·         Úroveň technických znalostí – při exportu do chudých zemí se snažit maximálně zjednodušit produkty.
·         Vybavenost domácností a životní úroveň – v rozvojových zemích nemají rodiny lednice, proto jsou preferovány sušené potraviny.