Schopnost odpustit je velice osvobozující, jak pro nás samotné, tak pro člověka, který nám ublížil. Můžeme se pokusit o odpuštění. Nepůjde to hned a najednou, přesto bychom se o to snažit měli. Přinese to svobodu jak tomu člověku, tak hlavně nám samotným. Cítíme-li k někomu hněv a zášť, tak nás tím v podstatě jakýmsi způsobem vlastní. A to přece nechceme.

Nejprve se na dotyčného člověka usmějeme a řekneme mu, že mu odpouštíme. Povíme mu, že budeme šťastní, když bude s námi. Když se bude smát, řekneme mu, že je sám a sám a plný jedu a že s ním bude jen ten, kdo mu odpustí.

Tomu člověku dáváme tímto do rukou volbu rukou volbu a možnost, aby se změnil a šel za svým srdcem. Když to pochopí, stává se to dobrým činem a máme zase o kousek karmy méně. Navíc má tento skutek za následek, že se zloba a nenávist k sobě nevrací a nemohou tudíž škodit.

Odpuštění se nedá vyprosit

Odpuštění je znakem milosrdenství a pokory. Vyžaduje také mnoho bolestivých dní, let a někdy i staletí. Odpuštění se nedá ani vynutit a nedá se ani koupit. Odpuštění trvá po celou dobu, co existuje lidský hřích a je společně s moudrostí jediné umění. Není ani jednoduché, a není ani zadarmo. Odpustit bychom se měli pokusit co nejdříve a co nejsrdečnější, protože jinak naše bolest z křivdy stále trvá.

Odpustit celým srdcem druhému

Odpuštění je činem osvobození. Člověka, který nám ublížil, tímto zbavujeme negativních vazeb, které mezi námi jsou. Dáváme tím najevo, že už proti němu nic nemáme.  Navíc odpuštěním osvobozujeme sami sebe od těžké role ublíženého, jsme v roli oběti. Dokud neodpustíme těm, kteří nás zranili, bereme je všude s sebou a vláčíme je jako těžký náklad. Odpuštění tudíž neosvobozuje pouze ty, kteří nám ukřivdili, ale také nás. Je to cesta ke svobodě.

Zároveň je i pro tohoto člověka přijetí odpuštění obtížné. Je velice těžké přiznat, že bez našeho odpuštění je stále vázán k tomu, co se mezi námi stalo a že jenom my jej můžeme osvobodit.