Inu, byla taková doba. Nevím, zda byl tehdy k sehnání i v normálním obchodě, nebo jen v tuzexu, kde jsme nikdy nikdo nebyli. Ostatně, u nás se pilo tak, že ta flaška ginu by vydržela asi pět let.
Co je to vlastně ten gin? Samozřejmě, že je to alkoholický nápoj. Hrdina kapitalistického filmu nebude pít mléko, nebo sifon. Mimo tedy Limonádového Joea, ale toho vymyslel český autor.
Nuže, kdybychom chtěli znát přesný postup výroby tohoto nápoje, tak se jej nikdy nedozvíme, protože je přísně utajován. Totiž, věc se má tak. Ginů je tolik druhů, že se to ani nedá spočítat. Každá výrobce jej dělá jinak a přidává jiné množství koření. A právě toto své výrobní tajemství pečlivě chrání.

Můžeme tak pouze říci, že většinu ginu tvoří obilný slad s jalovcem. Tomu se všeobecně říká Genever. Tedy většina všech výrobců používá tento základ, a právě do něj přidává pak to, co zůstává veřejnosti utajeno. Hlavně množství a poměr.
Druhý gin, kterému se říká Dry, je totéž, jenbez jalovce a pouze z obilí a bylin. Ne, abyste si mysleli, že se to smíchá a louhuje. Kdepak. Nejprve je na pořadu destilace a pak další a další „operace“ s různými surovinami.
Kdy gin vznikl se neví, ale pokládá se za možné, že je to zásluhou lékaře Franciscuse Sylviuse. Tento Holanďan někdy kolem roku tisíc šest set padesát chtěl vyléčit nemocné ledviny, a tak prý gin vznikl.

Nebudeme pátrat v historii, zda je to pravda či ne. Jen si závěrem povězme, jak jej pít. U nás je nejrozšířenější gin s tonikem. Je to taková highballový koktejl, vhodný snad ke všem příležitostem. Podávejte jej vždy s ledem a ozdobou. Většinou se dává citron. Tonic je třeba použít jen kvalitní, ne ten sifonový za devět korun litr.
Jinak však lze gin pít všude a vždy. Není moc cítit alkoholem, mohou jej i ženy, a jeho chuť není „protivná“, jak známe z jiných neznačkových nápojů.