Sportovci, kteří dosáhli na vrchol a zažili například olympiádu, či ji dokonce vyhráli, patří nejen u nás, ale v celém světě mezi obletované celebrity. Na rozdíl ale od hvězdiček z bulváru jsou profesionální sportovci lidé, kteří svou velkou pílí a odříkáním něco dokázali.


Často však usilovné tréninky a úžasné výkony na sportovních kolbištích nejednoho atleta či atletku dostali předčasně do důchodu. Lidské tělo je totiž stavěné jen na určitou zátěž a pokud se z něj člověk snaží vymáčknout maximum, dlouhodobě ten nápor nevydrží. A to i přes správnou stravu a dostatek odpočinku. Proto většina sportovců konči svou kariéru mezi třicátým a čtyřicátým věkem života. Většina si pak klade otázku, „co dál?“.

Pokud se jedná o fotbalistu nebo hokejistu té nejvyšší úrovně, většinou má vyděláno za svůj profesní život tolik, že už nemusí do své smrti hnout prstem. Takové štěstí ale má jen úzká skupina profesionálů. Většina musí vydělávat i po tom, co odejdou do sportovního důchodu. Naprostá většina bývalých hvězd si vybere po kratší pauze povolání trenéra. Je to vlastně naprosto logické. Své těžce nabyté zkušenosti mohou takto zase předat další generaci, která může mít díky tomu šanci se dostat na vrchol také. Výjimkou nejsou ale ani jedinci, kteří sice u svého sportu zůstali, avšak nevybrali si trénování, ale práci v managementu pro svůj klub nebo rovnou pro svaz.

Najdou se však i tací, kteří po hvězdné kariéře přejdou k úplně jinému oboru. Často se jedná o práci pro televizi nebo rádio, kde fungují jako odborní poradci nebo dokonce spolu komentátoři. Takových však není mnoho, a to z jednoduchého důvodu. Komentovat nemůže každý kdo si to zamane. Je potřeba mít k této práci dostatečné množství talentu, schopnost vyrovnat se s trémou a mít také trochu toho štěstí. Ne každý den se totiž hledá nový komentátor.